THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kalifornská punková legenda, známá mimo jiné také svými nespoutanými pódiovými prezentacemi či kontroverzními sexistickými obaly alb, právě minulý rok oslavila dvacáté výročí existence. Soubor, který neustále mění svou členskou základnu a který se už po dvě dekády oddaně združuje okolo kultovní postavičky americké „indie“ scény západního pobřeží zvoucí se Blag Dahlia – THE DWARVES, patří spolu s BAD RELIGION, NOFX a několika dalšími skupinami k tomu nejznámějšímu, co z punku vzešlo v rozsáhlé pacifické oblasti mezi San Diegem a Seattlem. Budu-li konkrétní, THE DWARVES jsou z překrásného San Francisca. Posledním albem „trpaslíků“ je na punk rock velmi různorodá kolekce „The Dwarves Must Die“ ze sklonku roku 2004, kde se tito tvorové ukazují ve velmi odvážném a širokém hudebnímu spektru.
První, co na albu zaujme, je jeho velmi kvalitní, moderní a příjemně natlakovaný zvuk. Dále pak schopnost kapely napsat na jednom albu skladby rozlišné stylové příslušnosti, každou z nich velmi nápaditou a ještě to celé zabalit do jednolitého s punkem koketujícího vyznění. Zkrátka THE DWARVES jsou melodický crossover jak má být. Album startuje svižnou a jakoby z živého koncertu sejmutou skladbou „Bleed On“, jejíž refrén navozuje atmosféru barevných šedesátých let a upomíná tak na „surfařské“ kapely (BEACH BOYS) této už dávno opěvované doby. Následuje mohutný crossover „Fefu“ s hysterickými výkřiky a drtivými riffy. Trojka „Salt Lake City“ jsou zase RAMONES jako vyšití. Nářez „Dominator“ patří k nejpovedenějším položkám alba, stejně tak transparentní houpačka „Demented“. Nabušený hip-hop se skoro nu-metalovým nápěvem v refrénu, jehož autorem není nikdo jiný než „pan provařený“ Dexter Holland z OFFSPRING, to je skladba „Massacre“. Tato „MTV“ píseň se liší od zbytku alba asi nejvíc. Naproti tomu svižný futuristicky nazvučený punk reprezentují skladby – „Downey Junior“, „Relentless“, „Go!“ a „Another Classic“. Mnohými samply a podkresy ozvláštněný podivný jehovistický popěvek má název „Christ On A Mic“. Titulní skladba, ve které „liliputáni“zvažují svou další existenci, album nekompromisně zakončí.
Album má velkou schopnost získat si svými nápaditými refrény posluchačovu pozornost. Je na něm jen málo míst, kde by hrozila nuda, snížení napětí nebo dokonce výpadek proudu. Poslední THE DWARVES jsou tedy velmi elektrizující a zábavný punk mnoha tváří, tepající jedním velkým srdcem.
Svěží a velmi různorodé punkové album, reprezentuje to nejlepší co tahle muzika vzešlá ze západu Spojených států v současné době nabízí. Moderní zábavný „crossover“ plný popových melodií, punkových úprků i nasamplovaných deklamací.
7,5 / 10
Blag „The Ripper“ Dahlia
The Fresh Prince Of Darkness
Clint Torres
Wreck Tom
Spike
Tazzie Bushweed
Rex Everything
Thrusty Otis
Black Josh Freese
Hairboy
DJ Marz
Zip Zero
Trevor Whatever
HeWhoCanNotBeNamed
1. Bleed On
2. Fefu
3. Salt Lake City
4. Dominator
5. Demented
6. Blast
7. Like You Want
8. Relentless
9. Massacre
10. Runaway 2
11. Go!
12. Another Classic
13. Christ On A Mic
14. Downey Junior
15. The Dwarves Must Die
The Dwarves Must Die (2004)
Come Clean (2000)
Free Cocaine (kompilace 1986-1988) (1999)
Lick It (kompilace 1983-1986) (1999)
Sugarfix/Thank Heavens For Little Girls (1999)
The Dwarves Are Young And Good Looking (1997)
Sugarfix (1993)
Thank Heavens For Little Girls (1991)
Blood Guts And Pussy (1990)
Horror Stories (1986)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Sympathy For The Record Industry
Stopáž: 30:30
Produkce: Blag Dahlia a Eric Valentine
dokonalost
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.